K vypěstování jednoho pomeranče v oblasti Blízkého východu je zapotřebí 50 litrů vody. Mezinárodní organizace OSN stanovila jako minimální požadovaný limit pro pitnou vodu 20 litrů na osobu a den. Více než 450 milionů osob žijících ve 26 státech světa nedisponuje tímto minimálním množstvím. 

Je prokazatelné, že světové zásoby pitné vody se zmenšují. V současnosti trpí každý páty obyvatel naší planety nedostatečným přístupem k bezpečné pitné vodě. Situace je nejvážnější v Africe a v Asii. Nicméně i v Evropě nebo severní Americe nalezneme regiony s vážným nedostatkem pitné vody.

Více než polovina evropských měst vykazuje nadměrně rostoucí spotřebu pitné vody, která vzhledem ke kapacitě využívaných zdrojů není do budoucna udržitelná. Například ve španělském Katálánsku je bezmála 4,5 milionu obyvatel postiženo v důsledku nedostatku disponibilních zásob vody. Regionální i centrální autority reálně uvažují o rozsáhlé výstavbě vodovodů pro dopravu vody z několiksetkilometrů vzdálených povrchových zdrojů.  

Nejvýznamnější severoamerické podzemní uložiště vody "Ogalalla" sahající od Texasu po Jižní Dakotu, vysychá v důsledku nadměrného zemědělského zavlažování neuvěřitelným tempem 12 mld. m3 ročně. Zásoby podzemní vody v USA se v poslední době snížily o 325 mld. m3. To je množství shodné s ročním průtokem 18 veletoků typu řeky Colorado.  

Velmi vážná situace v oblasti nedostatku pitné vody panuje v oblasti Nilu, Zambezi a západní Afriky. Čína, státy Střední Asie, Indie, Blízký východ, Turecko a některé státy východní Evropy patří mezi další oblasti s nedostatečným přístupem k bezpečné pitné vodě.

Ve většině zemí Latinské Ameriky je v důsledku častých srážek vody dostatek, nicméně ani tady není přístup k bezpečné pitné vodě pro všechny obyvatele zaručený. Nejhorší situace panuje v Brazílii a Chile, nejlépe si vzhledem k nižší populaci stojí Uruguay a Guatemala.  

Některé mezinárodní organizace, např. WRI (http://earthtrends.wri.org), publikují aktualizované přehledy vývoji zdrojů pitné vody a ostatních vodních ekosystémů. Ochota reálně vnímat, správně interpretovat syndromy krize pitné vody a přijmout adekvátní mezinárodní závazky, resp. nápravná opatření nicméně na straně vlád a veřejných autorit chybí. Na Světovém foru o vodě v japonském Kjótó v březnu 2003, nedokázali účastníci nalézt konsensus v tom, že voda je „společným majetkem lidstva“ a nenašli ochotu ke společnému prohlášení o tom, že přístup k čisté pitné vodě patří mezi základní lidská práva.